oprvé jsem ji na vlastní oči spatřil z vrcholu nevysokého kopečku kdesi uprostřed "Ille de France" při cyklistické sólovýpravě do Portugalska. Dodnes si ten obraz vybavuji, jako bych ho viděl před chvílí. V mlhavé dálce červencového podvečera shlíží na oceán velkoměsta symbol moderního věku, Eiffelova věž. Nemá smysl popisovat, čím vším na mne desetimilionová Paříž posléze zapůsobila, nerad bych se octnul v pozici flašinetáře dokola opěvujícího Louvre, Sacré Coeur či Pigalle. Stačí konstatovat, že jsem v jejích ulicích najezdil "kolmo" víc než sto padesát kilometrů a rozhodně to nebyla jenom procházka růžovým sadem. O několik let poději jsem s dcerou Eliškou naplánoval prázdninové putování za romantikou jihočesko-rakouského pohraničí. Dovedete si jistě představit naše překvapení, když jsme v lesích poblíž Suchdola nad Lužnicí stanuli před směrovkou PARIS 1 km. Vesnička malá, že by ji kamenem přehodil, se tu při říčce Dračici rozložila někdy v době pobělohorské pod původním jménem Hutě. Její současný název má prý na svědomí až hladomor v 18. století. Tehdy se mnoho obyvatel zdejšího kraje vydalo za lepším živobytím do nejrůznějších končin světa. Z vděčnosti k tamním chlebodárcům přejmenovali po návratu domů nejen Hutě na Paříž. V blízkém okolí se například nacházejí i Benátky, Londýn, a dokonce New York.