Pocta velkému českému dirigentovi
(Katolický týdeník 27. 10. 2002)
e více než stoleté historii České filharmonie září souhvězdí čtyř osobností,
které stály v jejím čele, výrazným způsobem formovaly tvář orchestru a přispěly
k rozšíření jeho prestiže doma i v zahraničí. Jejich šéfovská období nejsou
souměřitelná délkou, ale významem - každé představuje zřetelnou vývojovou etapu,
kterou lze nazvat érou.
Onu velkou čtveřici dirigentů představují Václav Talich,
Rafael Kubelík, Karel Ančerl a Václav Neumann. Doba i okolnosti zabránily
Talichovi dovršit jeho program, Kubelík dosáhl největší slávy až po odchodu do
ciziny, takže teprve Ančerl získal v čele filharmoniků plné mezinárodní uznání jak
pro sebe, tak pro orchestr, čímž předznamenal následující éru Neumannovu.
Když se stal Karel Ančerl v roce 1950 šéfem České filharmonie,
měl už za sebou mnohaletou dirigentskou zkušenost, ale také pohnuté životní osudy.
Narodil se r. 1908 v židovské rodině v Tučapech u Soběslavi a od mládí projevoval mimořádné
hudební nadání. Vystudoval dirigování a skladbu na pražské konzervatoři a po dokončení
absolvoval mistrovskou školu Václava Talicha. Už v době studií byl dirigentem
legendárního orchestru Osvobozeného divadla - Jaroslav Ježek totiž ze zdravotních
důvodů svůj jazzband řídil většinou jen o premiérách. Později Ančerl nastoupil jako
zvukový režisér a zároveň dirigent do pražského rozhlasu, kde už tehdy věnoval velkou
pozornost uvádění tvorby soudobých skladatelů.
V letech německé okupace byl perzekvován. Nejprve prošel
Terezínem, v jehož těžkých podmínkách založil a řídil smyčcový orchestr, zachycený i
na záběrech v lživém propagačním filmu, který nacisté nechali v ghettu natočit. Z Terezína
byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi a z celé své rodiny přežil jako jediný.
Jeho rodiče, manželka i malý synek zahynuli v plynové komoře.
Po skončení války se stal dirigentem tehdejší Velké opery 5. května
(nynější Státní opera Praha), kde se podílel na novátorských inscenacích Václava Kašlíka a
Alfréda Radoka. Načas se vrátil do rozhlasu a v r. 1950 byl jmenován uměleckým šéfem České
filharmonie. Pod jeho vedením si orchestr udržel své výsostné domácí postavení a
absolvoval na 60 zahraničních zájezdů po Evropě i zámoří, při nichž si spolu se svým
šéfdirigentem vydobyl světovou pověst. Po sovětské okupaci v r. 1968 odchází Ančerl do
emigrace a stává se šéfem symfonického orchestru v kanadském Torontu. Jeho nástup je i
tentokrát úspěšný, v r. 1973 zde však umírá.
Za 18 let, během nichž řídil Českou filharmonii, natočil pro
firmu Supraphon několik desítek titulů. Jeho podání se vyznačovalo na jedné straně
precizností a detailním vcítěním do skladatelova zápisu, na druhé straně vyhraněností
pojetí a jasným vkladem osobního vyjádření. Celá Ančerlův odkaz nyní Supraphon vydává
znovu v technicky dokonalém přepisu na CD. Ojedinělý projekt je rozvržen do 4 let a
zahrnuje 41 disků. Série prvních 12ti nahrávek již letos vyšla. Zahájila ji Smetanova
Má vlast a Dvořákova Symfonie č. 9 z Nového světa, dále byla vydána např.
Janáčkova Glagolská mše, kantáta Kytice od Bohuslava Martinů, Beethovenova,
Brahmsova, Mahlerova a Prokofjevova 1. symfonie či Stravinského Svěcení jara.
V příštích letech k nim přibude třeba Dvořákovo Requiem, Beethovenova Symfonie
č. 5 Osudová, Lisztova Preludia, Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b moll,
Mahlerova Symfonie č. 9, Stravinského Mše a Žalmová symfonie a další
známé tituly. Mezi interprety sólových partů jsou mnohá slavná jména naše i cizí, jako
Josef Páleníček, Josef Suk, Svjatoslav Richtěr, David Oistrach, Ida Haendelová, Paul
Tortelier a jiní. Ze všech těchto výčtů je zřejmé, že nepůjde jen o "zlatou edici" k uctění
velké dirigentské osobnosti, ale také o výběr toho nejlepšího z české i světové orchestrální
tvorby, o galerii špičkových instrumentalistů z poloviny 20. století a o reprezentativní
vizitku jedné etapy České filharmonie.
Jaroslav Someš
|