ad původem místního jména Tučapy dumala řada moudrých hlav. Nejpřijatelnější je názor, že šlo o vesnici lidí, kteří "tu čápy" chytali. Zůstává ale otázkou, proč to dělali. Stejný otazník je za dalším vysvětlením, že název vsi je odvozen od slova "čapiti", což znamená seděti na bobku. Lidé z okolí si tím ale nelámali hlavu a Tučapy jednoduše překřtili na Horákov.
    Ves leží na dávno známé cestě ze Soběslavi do Černovic a máme-li dát víru staré pověsti, pak se původně rozkládala v místech, kde je bývalá kaple Máří Magdaleny, později užívaná jako myslivna. Ves byla ale téměř vylidněna hladomorem, a tak ji zbytek obyvatel opustil a novou ves založil o kus dál.
    Tučapy jsou kolébkou a prvotním sídlem českého vladyckého rodu Tučapů z Tučap. Na místě dnešního zámku stávala tvrz, která je připomínána již v roce 1404. Tučapy bývaly městysem, který měl dvě části: větší hořejší a dolejší menší, kde sídlili Židé. Většinou to byli drobní obchodníci, kteří do roku 1848 nesměli přes noc pobývat v Soběslavi. V Tučapech měli svou synagogu i hřbitov.
    Pamětní desky na budově obecního úřadu připomínají dva významné muže. Starší deska je věnována přírodovědci, lékaři - lidumilovi a vlastenci Bedřichu Všemíru Berchtoldovi z Uhřic, spoluzakladateli Národního muzea v Praze. Novější deska připomíná zdejšího rodáka Karla Ančerla, světově proslulého dirigenta. Není bez zajímavosti, že ho zde navštívili i jeho přátelé - pánové Voskovec a Werich. Na začátku 19. století se v Tučapech také narodil dnes už zcela zapomenutý spisovatel Václav Eduard Krátký.
    Tučapy bývaly velkou obcí. Před dvěma sty lety měly dvanáct set obyvatel a jejich představitelé stranili pokroku. Například na jaře roku 1914 byl zde s velkou slávou otevřen veřejný záchodek.
    Tučapský zámek podle dávné pověsti namísto parku kdysi obklopoval hustý les. V něm kraloval statný jelen, který měl mezi mohutnými parohy zlatem zářící kříž. Lidem se zjevoval vždy, když obyvatelům obce nebo zámku hrozilo nějaké nebezpečí, ať už od přírodních živlů, či zlých lidí. Vypráví se, že měl zvlášť "vysazeno" na zloděje a podobné nelidy.
    Známá je historka, jak vytrestal panského hajného, známého krobiána. Ten jednou čekal na vysokou, aby splnil správcův rozkaz a do panské kuchyně dodal zvěřinu. Podařilo se mu střelit pěkný kus, ale to mu nestačilo, chtěl také pro sebe. Ale jako naschvál mu nic nešlo "do rány". Hajný se vztekal a klel jako neznaboh, když na paseku před ním vyšel jelen jako malovaný. Hajný zacílil, střelil, ale kulka změnila směr a prolétla těsně okolo jeho ucha. Současně k němu jelen otočil hlavu a ztrnulý hajný viděl, že má na hlavě zlatý kříž. Hajný padl na kolena a začal se vroucně modlit. Jelen chvíli postál a pak důstojně zmizel v zeleném šeru. Od té doby si lidé nemohli hajného vynachválit. Úplně se změnil a na paměť této události pak nechal na strom při vstupu do dnešního parku pověsit obraz, který připomínal tuto událost.
    Tučapy jsou na jihu Čech jedním z poměrně mála míst, kde se udržely polednice. Tyto ženštiny v typických plachetkách a srpem zarostlým v hlavě mají v blízkých lesích ideální podmínky pro svou existenci. Zjevují se v oné zvláštní nehybné době pravého poledne, které je připisován stejný magický význam jako půlnoci. Většina polednic létá do vsi povětřím, ale při velké dávce štěstí tu je možno spatřit jejich vzácnou pěší odrůdu, kterou vždy doprovází několik psů. Čaromoc polednic může zlomit pouze člověk, který jim nabídne marjánku. Tedy nikoli známou měkkou drogu, ale poctivou Origanum majorana Labiatae, která např. tak výtečně chutná v pravé české bramboračce.